"Fialový poustevník"

Václav Matoušek

• Kdyby před tím, než Ota Pavel napsal povídku Fialový poustevník, někdo v okolí Berounky hledal muže tohoto jména, nenašel by ho. Nikoho by tenkrát určitě nenapadlo, že muž s velmi pohnutým osudem, vlastním jménem Václav Matoušek, bude jednou daleko známější jako Fialový poustevník.
• Kdo vlastně byl ten Václav Matoušek, jak a kde žil, proč mu začal Ota Pavel říkat Fialový poustevník, co na něm bylo tak přitažlivého, že chtěl Ota Pavel o něm napsat celou knihu a věřil, že by byla vrcholem jeho tvorby?
• Václav Matoušek se narodil v Cerhovicích u Zbirohu v roce 1883. Původně byl soustružník dřeva, ale zajímaly ho všechny obory lidské činnosti. Byl fascinován přírodou, se kterou naprosto splynul v době, kdy se uchýlil pod zříceninu hradu Týřova na břehu Berounky. Tam v plátěném přístřešku, později v chatrném příbytku z pár prken a plechů, žil více než 16 roků životem člověka, který se zklamal v lidech a tak necítil sounáležitost s lidskou společností, ale s přírodou. Živil se houbami, kořínky a lesními plody, pil vodu z Oupořského potoka a přemýšlel o věcech lidských i nadpozemských. Velmi rád maloval, jeho obrazy měly nádech do fialova a ve vesnici je občas měnil za jídlo. Nikdo neví, kolik vlastně namaloval obrazů a kam se všechny poděly. Malování ho okouzlilo, když na zámku ve Zbirohu maloval Alfons Mucha Slovanskou epopej a Václav mu míchal barvy.

Ukázka z povídky Fialový poustevník od Oty Pavla (str.10):

• "Nastává zima. Pořád je pod hradem Týřovem ta tečka stanu jako bílá tečka Amundsenova stanu na pólu Země. Matoušek strašně strádá. Pár kilometrů od lidských obydlí žije jako zvěř, vyhrabuje kořínky zpod sněhu, jí zmrlé ptačí bobule, pije vodu z potoka, který protéká údolím a žábrami krásných pstruhů. V největších mrazech vidí vesničané z oken stále hořící ohýnek, který má Matoušek zapálený, aby nezmrzl".

Tak zemřel Fialový poustevník

• Tak žil a tak také zemřel Václav Matoušek - Fialový poustevník. Jednou v zimě se pod ním
  na zamrzlé řece prolomil led. Dostal se do rakovnické nemocnice, odkud utekl. Těžce nemocen se dovlekl do svého srubu pod Týřovem, kde na následky zápalu plic později zemřel. Psal se
  rok 1948.
  Od těch dob se v místech, kde stál jeho srub, říká "Matouškov".
  Pochován byl na hřbitově ve Skryjích. Obrázek na jeho skromném náhrobku je jedniný, který se dochoval a který vypovídá o podobě Václava Matouška.

Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové: Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla.(str.59)

• "Jednou v zimě nutil Matoušek pana učitele, aby s ním šel na Týřov. Drápal se do kopce
  v ubohém kabátu bez knoflíků, v rozedraných botách bez ponožek. Mráz mu zalezl za nehty.
  Když stanul na nejvyšším bodě zříceniny, rozpřáhl ruce a zavolal: "Ta krása tam dole. Černá Berounka, modravé lesy, stříbrný potok, tajuplné nebe, to je všechno mé. Někdejší feudálové
  se tu zlobili s čeládkou, se svými vězni, já tu kraluji, nic mě neruší, jsem tu šťastný".